Pachtíte se s novým softwarem a vztekáte se u toho… měl být lepší, ale předchozí verze udělala „tohle“ když jste zmáčkli „tohle“ a tahle verze to asi neumí, nebo co… Možná je čas kouknout do návodu… Chápu, statisticky 50% z nás návody nečte, protože jsou pro debily a sáhneme po něm, až když míra pocuchání nervů a ega přeroste snesitelnou mez. Do té doby se snažíte software poznat metodou pokus omyl, nebo se zeptáte.
Ať použijete, jakoukoliv z těchto variant, nakonec softwaru přijdete na kloub a začnete ho utilizovat naplno a využívat všechny jeho vychytávky.
Nevím proč, ale mám pocit, že přijít sobě na kloub a utilizovat se naplno a využívat všechny svoje vychytávky, přijde řadě lidí jako sbírat bobříka trapnosti. Přitom sebepoznání je odrazovým můstkem pro úspěch v každé rovině našeho života. Možná je to tím, že je termín „sebepoznání“ zprofanovaný nebo špatně pochopený. Tak ho pojďme správně pochopit.
Přemýšleli jste, proč je tak těžké zhubnout? Tak schválně:
1) Máte v sobě program, že hubnutí je těžké?
2) Víte, jaký jste jedlík? – Říkáte, že velký? No, to jsem nemyslela… existují různé škatulky jedlíků: „chronický dojídač“…nenechá na talíři ani poslední hranolku, i kdyby měl puknout; „zajídač emocí“….taky si dáte půlku čokolády, když vás naštve šéf nebo manžel? A raději rovnou celou tabulku, když se chytnete s tou krávou sousedkou; „uždibovač“…sem tam kousíček, to přece nevadí… Možná nevadí, ale podepíše se to na vás… A tak podobně.
3) Začít cvičit? … Jasně! Hned zítra!… Teda pokud nebudu tak unavená, jako dneska. A ještě aby nepršelo… No, uvidíme…
V předchozím miničlánečku jsem popisovala, jak náš mozek šetří energii a rád jede na autopilota a nerad změny. Takže, pokud máte v mysli nastaveno, že zhubnout je těžké, mozek vás v tom rád podpoří a bude vám pořád dokazovat, že to těžké je. Pokud nevím, co je spouštěč mých špatných stravovacích návyků, tak jakákoliv změna ve stravování není dlouhodobě udržitelná.
A to cvičení? Pokud necvičíte pravidelně bude se mozek snažit, aby to tak zůstalo. Když budete na „vážkách“, jestli jít běhat nebo ne, vytáhne autopilot z paměti, že jste nešli ani včera a spustí program, no a vy si raději sednete na gauč než jít ven. Sebepoznání je pochopení takových autopilotů, spouštěčů a různých programů. Když se nepoznáte, tak ani nezjistíte, jaký je váš mozek sabotér, a jak ho udržet na uzdě, a jak se posunout.
No a jak teda na to sebepoznání?
Já nejvíc doporučuji se v klidu pozorovat. Dva tři hluboké nádechy a výdechy, a v dané situaci se začít pozorovat. Už jen tím, že si řeknete „Pozoruju, že mám vztek/ že mám chuť na pizzu/ že jsem smutná/ že se mi nechce jít cvičit“ uděláte veliký pokrok.
Možná se vám to ani nezdá. Použití slova „pozoruju“ ve vašem vnitřním dialogu zapojí jinou část mozku, tu logickou, a tím vás vytáhne z kolotoče emocí nebo stresu.
Když zkombinujete tohle sebepozorování se sebekoučinkem – opakované kladení otázky PROČ tolikrát, než přijdete na tu opravdovou příčinu – tak jste se perfektně sebepoznali. A to vás stoprocentně posune dál. Opravdu je to takhle jednoduché.
