Jak zkrotit plazí mozek?
Když přijde stresová situace (ano, dřív to býval šavlozubý tygr, který vyskočil z křoví; dneska to jsou „prkotiny“ jako zkouška ve škole, diktát, prezentace, protivný zákazník, nezaplacená složenka, první rande…), tak jako první zareaguje ta část mozku, která to trénuje vývojově nejdéle – amygdala.
No a my už víme, že ta je sice rychlá, ale umí jen tři věci – bojuj, uteč, ztuhni. A to fakt ve většině moderních situací není užitečné. Neokortex, sice o dost mladší brácha ale zato silnější, by ji měl umět zpacifikovat a na tyhle „průšvihy“ reagovat adekvátně. Ne vždy se mu to ale podaří. Tak ho pojďme povzbudit, aby mu to šlo lépe.
Potřebujeme si uvědomit tenhle fakt
Když energii, kterou máme na práci našeho mozku, investujeme do rozumové oblasti, vypnou se emoce. Funguje to i opačně, když přepnu na emoční část mozku, není dost energie pro rozumovou část.
Takže, aby se nerozjel kolotoč emocí a útoků, útěků a zatuhnutí při každém šavlozubém… pardon… při každém diktátu, poznámce, pokutě za špatné parkování a telefonátu s finančákem, prostě tuhle část vypněme. Vědomě přepněte na rozumovou část.
Například z hlavy spočtěte 178×49, zkuste vyjmenovat všechny ministry zdravotnictví za posledních pět let nebo třeba vaše spolužáky z první třídy. Soustředění! Soustředění! Soustředění! Spolehlivý vypínač emocí a „primitivních“ reakcí.
Opravdu je to jen takhle jednoduché. Když si dám takovýto početní příklad, tak jediná část mozku, která s tím něco svede, je neokortex. Tím se dostal ke slovu a až to dopočte, tak se může adekvátně věnovat i původní stresové situaci.
Mrkneme se na to, jak to teda v praxi funguje. Co se může stát, je, že se ocitnete na houpačce:
Přichází spouštěč stresu
Učitelka nese písemky/ šéf nese hodnocení/ zákazník rudne a začíná křičet/ Sparta dostává další gól/ v televizi hlásí, jaké odměny si rozdali na ministerstvu…
a amygdala jako první skáče a roztáčí kolotoč emocí…
ale do toho se snažíte spočítat 24 948 – 16 529… tvl poslední dvě cifry se odečítají přes desítku… počítáte a počítáte a emoce žádné! Vážně žádné! Mozek na ně teď nemá energii. Funguje to!
Amygdala přestala čepovat koktejl vzteku a rozčilení… teda jen na chvilku, protože jste přestali počítat nebo vyjmenovávat a máte radost, že to zafungovalo…radost??? To je emoce!!… to jste zase vypli logika…no jo, už nepočítáte…a amygdala mrštně zase vyskočí… a vy teď máte volbu…zkusím dopočítat a zase ji uklidnit a třeba se teď logik v sedle udrží dýl nebo se na to vykašlu a zavdám si doušek lahodného koktejlu emocí, co amygdala zase čepuje…. Co si vyberete vy? Dovolíte logikovi ve vás (neokortex) s tím zatočit?
A ještě jedna poznámka, která vám pomůže: Je důležité si uvědomit, že strach je vlastně v pořádku. Strach je kámoš, který nás dostal až sem… jsme potomci těch, co spíš utekli, než by se střemhlav řítili do každého nebezpečí. Ale taky je důležité si to nebezpečí, kterému v daném okamžiku čelím, správně vyhodnotit. A správné vyhodnocení rizika, nebezpečí zvládne jen neokortex.
Je jen na vás, jak se rozhodnete:
Jestli je obrázek pavouka nebo statistiky v televizi nebo rozčilená učitelka to, co mne ohrožuje na životě? Jestli připustíte, že váš strach z epidemie nebo ze zkoušky nebo z čehokoliv se nafoukne až zbytečně moc. A jestli pak dovolíte logikovi ve vás (neokortex) s tím strachem zatočit.
Emoce nás přepadají, ale myšlenky umíme řídit (když chceme).
